Vím, o co mu jde. Ale to se mu nepodaří. Myslí si, že když teď žiju "sama se sebou" nutně někoho potřebuji. Jak se mýlí. Já o něj vůbec nestojím. I když je mi jeho společnost milá, nemusí to hned znamenat, že pro mě znamená něco víc.
Martin, jest jeho jméno. Veliké oříškové oči, trochu odstávající uši, sportovní postava. Smysl pro humor. Lyžuje. Má rád karamelové bonbóny. Nosí červené boty.
To vůbec nic neznamená. Nemůže. Vždyť je přeci ještě tak brzo ... čtyři měsíce ... a já nechci. nebo bych měla? Zkusit mu dát šanci? Poslední dva týdny mě doprovází na každém kroku. Jako osobní stráž. Nehne se ode mě. Býval to kamarád toho mizery mizerného. Poté, co ho uhranula ta lundra střapatá, se přestali stýkat. Martin prozřel, stejně jako já. Možná je to jen ochranitelský komplex. Pocit zodpovědnosti. Snaha o nápravu chyb.
Anebo ... co s tím? Co dělat? Jak se rozhodonout? Popraskané srdce už tolik nebolí, ale stále vidím šrámy.